Mé strasti s vystavováním

24.05.2011 19:50

Předně nutno říci, že jsem šílená trémistka. Ne, nejsem nesmělá, jen na veřejnosti mám děsnou trému, vždycky okamžitě zčervenám, prostě děs. Tedy i příprava na naší první výstavu byla pro mě poněkud stresující. Takže, když dal pan rozhodčí stiskem ruky mě jako první najevo, že jsme vyhráli, byla jsem šťastná. Ani ne tak z úspěchu, ale že už to mám za sebou. Bibinka mě podržela, a byla v klidu a pohodě. Manžel stále trval na tom, že budu vystavovat já. Takže po této výstavě jsem řádně nabyla sebevědomí, a odjela s vědomím, jak jsem dobrá. To jsem ještě netušila, že příští vystavování mi Bibi ukáže, kdo je z nás dvou lepší. No, přišla další výstava a manžel se rozhodl, že to také zkusí. Bezva. Vystavování jim šlo, fakt sehraná dvojka. Budili velice klidný dojem. Na druhý den padl los opět na mě. Já sebevědomá po prvním úspěchu jsem pyšně nakráčela do kruhu a pak to přišlo. Bibi se rozhodla, že vystavovat se bude tak jak ona chce a kdy ona chce a ne jak to chci já. A tak to začalo překusováním vodítka, taháním, vzpíráním se, vyvléknutím se z vodítka. Byla ze mě hromádka neštěstí. Smutně jsem odkráčela z kruhu. Když mě manžel uviděl, jasně konstatoval, že vystavování bude jeho doménou a já se stanu "administrátorem" pro výstavy. Tak mi vlastně spadl kámen ze srdce. Ale nutno poznamenat, že ještě pár nocí mě to strašilo ve snech.  

—————

Zpět